Jak vznikla kraniosakrální terapie?

Rozobratá lebka s viditelnými lebečními švy, která inspirovala vznik kraniosakrální terapie.

Dnes je kraniosakrální terapie známou součástí celostní medicíny a terapeutické práce s tělem. Málokdo si však uvědomuje, že její vznik nebyl výsledkem jediné vědecké studie ani náhlého objevu. Její příběh je příběhem člověka, který se odmítl spokojit s tehdejšími odpověďmi a strávil téměř čtyřicet let hledáním toho, co se skrývá za viditelnými strukturami lidského těla.

Je to příběh odvahy zpochybňovat zavedené představy, naslouchat vlastní zkušenosti a hledat principy, které organizují život.

Svět na přelomu století

Konec 19. a začátek 20. století byl obdobím obrovského rozvoje vědy. Lékaři stále lépe rozuměli anatomii, vznikaly nové chirurgické postupy, rozvíjela se bakteriologie a moderní medicína získávala pevné základy.

Současně se však objevovala skupina myslitelů, lékařů a vědců, kteří si kladli jinou otázku.

Neptali se pouze:

„Co způsobuje nemoc?“

Ptali se také:

„Co vytváří zdraví?“

Mezi nimi byl i americký lékař Andrew Taylor Still, zakladatel osteopatie. Věřil, že lidské tělo disponuje vrozenou schopností samoléčby a že úkolem terapeuta není zdraví vytvářet, ale odstranit překážky, které mu brání projevit se.

Na tehdejší dobu šlo o odvážnou myšlenku.

Právě z osteopatie později vyrostla kraniosakrální terapie.

Student, který si všiml jediné věty

V roce 1899 studoval mladý osteopat William Garner Sutherland anatomii lebky.

Jednoho dne si při pohledu na lebeční kosti všiml poznámky, která mu změnila život.

Kosti byly popsány jako:

Tvarované jako žábry ryby, naznačující možnost pohybu.

Pro většinu studentů by šlo o bezvýznamný detail.

Sutherland se však zastavil.

Pokud jsou kosti lebky skutečně navrženy pro pohyb, znamená to, že lebka nemusí být tak nehybná, jak tehdejší medicína předpokládala.

Tato myšlenka ho začala pronásledovat.

A nepustila ho dalších čtyřicet let.

Čtyřicet let hledání

V dnešní době jsme zvyklí na laboratorní výzkum, zobrazovací metody a moderní technologie.

Sutherland nic takového neměl.

Měl pouze svou zvídavost, vlastní tělo a obrovskou trpělivost.

Začal konstruovat různé pomůcky a zařízení, kterými na sobě zkoumal vliv omezení pohybu jednotlivých lebečních kostí.

Pozoroval změny ve vnímání, náladě, soustředění, tělesných pocitech i zdravotním stavu.

Některé experimenty mu způsobovaly bolesti hlavy, dezorientaci nebo výrazné změny psychického rozpoložení.

Přesto pokračoval.

Postupně začal získávat jistotu, že v lebce i v celém organismu probíhají jemné pohyby a rytmy, které nelze vysvětlit ani srdeční činností, ani dýcháním.

Objev primárního respiračního mechanismu

Na základě svých pozorování dospěl k závěru, že lidské tělo disponuje vlastním vnitřním rytmem.

Rytmem, který vzniká nezávisle na dechu a srdeční činnosti.

Tento systém nazval:

Primární respirační mechanismus (PRM).

Slovo „respirační“ zde neoznačuje dýchání plicemi.

Vyjadřuje spíše myšlenku neustálého pohybu, rytmu a organizace života.

Sutherland postupně definoval pět základních komponent tohoto systému:

  • inherentní pohyb mozku a míchy,
  • cirkulaci mozkomíšního moku,
  • pohyblivost mozkových obalů,
  • pohyblivost lebečních kostí,
  • pohyb křížové kosti mezi pánevními kostmi.

Právě propojení lebky (cranium) a křížové kosti (sacrum) dalo později vzniknout názvu:

kraniosakrální terapie.

Hledání síly, která organizuje život

Čím déle Sutherland pracoval, tím více si uvědomoval, že nejde pouze o pohyb kostí.

Jeho pozornost se postupně přesouvala od struktur k procesům.

Od anatomie k životu samotnému.

Začal hovořit o síle, která organizuje vývoj embrya, řídí růst organismu a podporuje jeho schopnost regenerace.

Tuto sílu nazval:

Dech života (Breath of Life).

V závěru svého života již nevěnoval největší pozornost samotným kostem lebky.

Mnohem více ho zajímaly rytmy, tekutiny, organizující síly a zdraví přítomné v každém organismu.

Právě zde můžeme najít první zárodky dnešní kraniosakrální biodynamiky.

Rollin Becker: pokračovatel odkazu

Po Sutherlandově smrti pokračovala v rozvíjení jeho práce další generace osteopatů.

Jedním z nejvýznamnějších byl Dr. Rollin Becker.

Becker se zaměřoval méně na techniky a více na schopnost terapeuta naslouchat organismu.

Zdůrazňoval, že terapeut nemusí systém opravovat ani řídit.

Může být přítomný, vnímavý a podporovat přirozené procesy zdraví.

Právě Becker vytvořil důležitý most mezi původní osteopatickou kraniosakrální prací a pozdější biodynamikou.

John Upledger a rozšíření do světa

Další významnou osobností byl Dr. John Upledger.

Během své chirurgické praxe opakovaně pozoroval jemné pohyby tkání, které nedokázal vysvětlit tehdejšími anatomickými modely.

Navázal na Sutherlandovu práci a začal ji systematizovat a zpřístupňovat širšímu okruhu terapeutů.

Právě díky Upledgerovi se kraniosakrální terapie rozšířila daleko za hranice osteopatie a stala se známou po celém světě.

Mnoho lidí si dnes pod pojmem kraniosakrální terapie představí právě Upledgerův přístup a jeho 10-ti bodový protokol.

Zrod biodynamiky

Zatímco jedna větev kraniosakrální terapie směřovala k technikám a práci se strukturou, jiná skupina terapeutů se začala vracet k pozdním Sutherlandovým myšlenkám.

Zajímalo je především:

  • zdraví,
  • samoregulace,
  • rytmy organismu,
  • Dech života,
  • přirozené síly organizující lidský vývoj.

Na tuto linii navázali mimo jiné James Jealous a Franklyn Sills.

Právě z jejich práce postupně vznikla moderní kraniosakrální biodynamika.

O ní si však povíme více v následujícím článku.

Co si z tohoto vývoje můžeme odnést?

Historie kraniosakrální terapie není jen historií jedné terapeutické metody.

Je příběhem postupné změny pohledu na člověka.

Od hledání poruchy a její opravy k hlubšímu zkoumání procesů, které vytvářejí zdraví.

Od statických struktur k živým rytmům.

Cesta od mechaniky k živému organismu.

A právě proto dnes existují různé směry kraniosakrální práce, které se liší svým důrazem, ale vycházejí ze společných kořenů.

Jak pracuji ve své praxi?

Ve své práci vycházím především z kraniosakrální biodynamiky, která je mi svým pohledem na člověka nejbližší.

Současně však vnímám hodnotu celé historické cesty, která vedla od osteopatie přes kraniosakrální terapii až k dnešní biodynamice.

Každý z těchto přístupů přispěl k hlubšímu porozumění lidskému tělu, nervovému systému a přirozeným procesům zdraví.


Chcete si kraniosakrální biodynamiku vyzkoušet na vlastní kůži?

Prvním krokem je vstupní diagnostická konzultace, během které společně projdeme Vaši situaci, obtíže i možnosti další podpory.


Přečtěte si také:

👉 Kraniosakrální biodynamika – vznik, vývoj a filosofie

Eva Martincová
celostní terapeutka, koučka a mentorka zdraví